Příběh rodiny Urbanových

Dagmar Urbanová, autorka textu a maminka Janičky

Byl jeden veselý kluk a jedna milá holka, kteří se měli tak moc rádi, že si dali slib, že spolu budou celý život, ať se děje, co se děje. V dobrém i ve zlém. Usadili se v krásném Královéhradeckém království, kde se stékají řeky Labe a Orlice a hned za městem je les. Přáli si miminko a museli dlouho čekat, než se jim to velké přání vyplnilo. A tak, když se jim konečně narodila holčička, dali jí jméno Jana – milostivý dar Boží.

Janička byla nádherná a moc šikovná princezna. Zkoumala a poznávala svět, byla veselá a skoro nikdy nezlobila. Vymýšlela úžasné příběhy, básničky a písničky. Jako vědkyně vynalézala kouzelné stroje a roboty. Ráda malovala, tvořila, stavěla, vařila, tancovala, chodila do cvičení a učila se hrát na klavír. Milovala knížky a měla radost, že pohádky vždycky skončí dobře.

Když bylo Janičce sedm let, už chodila do první třídy a jako každý rok se moc těšila na Vánoce. Tentokrát byly ale jiné. Janička je strávila v horečkách. Hodný pan doktor jí dal tu nejlepší medicínu, co znal, ale pořád pokračovaly teploty a ukázalo se, že Janička musí do nemocnice. Tam lékaři vypátrali, že zlá čarodějnice Leukémie očarovala Janiččiny bílé krvinky a okamžitě musí začít náročná dvouletá léčba. Janička absolvovala procedury potřebné k prolomení té zlé kletby. Lékaři Janičku vyšetřovali a předepisovali medicíny, dvorní sestřičky neúnavně připojovaly Janičku ke kouzelným kapačkám, aby kouzlo pominulo a napravily se škody, které čarodějnice napáchala.

Zpočátku se Janička moc bála. Jakmile zaslechla pohyb za dveřmi nemocničního pokoje, děsila se, kdo zase přijde a co jí bude dělat. Nelíbily se jí jehly, stříkačky, injekce, výtěry, hadičky, všelijaká neznámá vyšetření a uspávání. Musela také dodržovat speciální nízkobakteriální dietu. I rodiče museli být stateční. Měli o Janičku obrovský strach, ale skrývali ho, aby se princezna nebála ještě víc. Naštěstí mohli být pořád u ní, v královské Královéhradecké nemocnici byli pořád s ní. Někdy se střídali a často byli i všichni tři spolu.

Statečná Janička se brzy naučila všechno o krvi, krvinkách, destičkách, kostní dřeni, co je to transfuze, chemoterapie, sternální a lumbální punkce, proč se tak často dělají odběry krve, proč se někdy měří množství nebo pH moči a mnoho jiného. Musela se smířit s tím, že řada jejích oblíbených aktivit jí bude na dlouho zapovězena a že se mnoho měsíců neuvidí se svými kamarády. Ale věděla, že jí budou držet palce, posílat pro potěšení dopisy, fotky, videa a povzbuzení. V nemocnici poznala taky nové kamarády – děti a rodiče se stejnými starostmi i radostmi, sestřičky i lékaře. Atmosféra tam byla rodinná. Každé úterý přinášeli smích, radost a zábavu úžasní zdravotní klauni. Janička i přes mnohá omezení, bolesti, únavu, ztrátu vlásků, třes rukou a nohou, různé nálady a nezvyklé chutě způsobené léky dokázala objevovat svět a ukazovat svému okolí, jak se radovat ze života.

Královští lékaři řídili a kontrolovali léčbu, ale tvářili se ustaraně. Po čtyřech měsících musela Janička s rodiči přijmout špatné zprávy – výsledky kontrolního odběru kostní dřeně ukázaly, že odezva na léčbu není dostatečná. Princezna musí podstoupit mnohem intenzivnější léčbu v Motolském království za devatero řekami a devatero horami.

Cesta do Motola byla pro Janičku dlouhá a únavná. Léčebné procedury náročné. Ale dny totálního vyčerpání a nepříjemných komplikací se střídaly s časem pro regeneraci, odpočinek a nabrání sil. Pendlovat mezi královstvími by nešlo, a tak byla královská rodina šťastná, že dny mimo oddělení mohou trávit na blízkém zámku, Domu Ronalda McDonalda. Byla to oáza klidu a místo setkání s dalšími princi, princeznami a jejich rodiči, kteří procházeli podobnou těžkou životní zkouškou. Služebnictvo, to byli vlastně laskaví kamarádi, kterým se dařilo vytvořit rodinám náhradní domov a pomáhat prakticky i psychicky. Vymýšleli různé radosti, zábavu, přinášeli i dárečky nebo dobroty. Hlavně mohla Janička bez dlouhého cestování odpočívat v pohodlném, krásném klimatizovaném pokoji, a když měla více sil, využila hernu, společenskou místnost s ping-pongem, x-boxem, knihovničku nebo pracovnu na tvoření. Hlavně mohla být rodina spolu. Někdy v Domě jen nocoval taťka, aby mohl brzy ráno na celý den za Janičkou a mamkou na oddělení.

V Motolském království strávili 10 týdnů a příšeru se podařilo zahnat za hranice království. Mudrcové z celého světa, kteří už znali záludnost Leukémie, dali návod, jak pojistit, aby se nevrátila a nezačala zase škodit. A tak se Janička vrátila domů. Praha se s ní rozloučila duhou nad Domem – znamením naděje. Duhu Janička odmalička miluje a naděje se nikdy nevzdává. Navštěvuje zase královskou Královéhradeckou nemocnici, jednou za šest týdnů tam dostane při uspání speciální elixír a doma polyká kouzelné pilule. Takto to bude ještě několik měsíců, ale už může zpět do školy, za kamarády, na výlety, do divadla a do přírody. Někdy je hodně unavená a občas se objeví různé překážky, ale Janička je trpělivá, statečná a odhodlaná všechno zvládnout a užívat si krásy světa, rodinu a přátele. Věříme, že na nikoho z nás nebude naloženo více, než uneseme. Janička se zcela uzdraví a čarodějnice Leukémie už se nikdy neobjeví. Tak to je přece v každé pohádce.